Spálivec.

Vedle cesty rybník vody temně siné, nízké olší k jihu půlkruhem se vine, k východu se těsná vrbin nízké klestí, „Spálivcem“ ho zovou; divné o něm zvěsti.

Lid si vypravuje, za noci že šeré z plamenité vody slyšet: Miserere. V plamenech zřít mnicha v dlouhém černém hávu, na chvějící ňadra holou kloní hlavu,

po hladině žhavé bosá noha kráčí, oko, v důlky vpadlé, u věčném je pláči, a z třesoucích rtů ston těžký se mu dere, až se půlnoc děsí smutným: Miserere.

Kaplanem ten býval mnich na panském hradě, ale víc než Bohu dívčí sloužil vnadě: vděkům krasavice, dceři svého pána... Napadli ho v noci, nedočkal se rána,

na místa, kde rybník, čeleď s ním se bere: uprostřed mnich spoután zpívá: Miserere. Hranici si složil, postaven je na ni... „Vzpomeň svého Boha!“ „Vzpomínám své paní!

Třeba neoddána, byla mou – a bude!“ „Nerouhej se!...“ Žáry objaly ho rudé – z ohně jenom slyšet: „Blaho tisíceré tobě, krásná paní, a mně: Miserere!“ –

Káže velmož zlícen: „Nezůstaniž prachu po nevěrném sluze, po nevděčném brachu, rybník vykopejte, dnes ať hotov ještě, přívalem ho plňte bystřiny a deště,

v mnichův prach nechť mračno bičem hněvu pere: s dcerou v hladomornu, rychle !“ – „Miserere!“ Spálivcem zván rybník. V Letnic různé hody s kleslou hlavou vstává mnich z hořící vody,

v dlouhém černém hávu po hladině kráčí, na srdci má růži, oči tonou v pláči, ze rtů purpurových vroucí ston se dere: „Duše má chce k tobě, ženo! – Miserere!“

Na břehu tou chvílí zjevuje se žena, k mnichovi je bílá náruč rozpřažena; k sobě oba letí – kohout zpívá v dáli – ztrácejí se zjevy; na místech, kde stály,

zlatá voda hasne, hvězdy tisíceré hledí v hloub, zkad slyšet smutné: Miserere. V době růží žena objít spěchá mnicha... – Šel jsem v noci mimo, ale bylo zticha;

proto snad, že byly růže v odkvétání... Bůh jest láska, děl jsem, Bůh jest smilování! Hříchem láska byla v minulosti šeré. Nám buď růží duše... Pane, miserere!