Spadla krása pestrých květů
na oděnou mechem zem,
jako z dívčí zřítelnice
slze na ubledlé líce
náhlým srdce rozkazem.
Stržen dal se nésti v dálku
plané růže jemný květ,
kde že jsou as ty lupínky?
pryč, jak vonné upomínky
outlých zlatých mládí let.
Či jsou lístky drobné písně?
Ach, já pohnut mnohou čet’:
„Nežel, všecko zvadá, padá,
jen kdo slze v srdci skládá,
zpěvem může vypučet’.“ –
Listím pláče strom i růže,
aj, čím já as plakať mám?
nekvetu už nemám slzí,
a ta svoje prsa brzy
v jeseň žití vyzpívám.