Špaček.

Kraje šednou, stýská si hvozd tmavý, a ty s ním, můj pěvče přeletavý, a ty s ním, vždyť jeseň v kraje kluše, a ty s ním, i zpěvná moje duše.

Listí žloutne, brzo sprchne dolů, zase máme loučiti se spolu, a mě vždy tak divně srdce bolí, když se v stádce slétáš po okolí.

Rád tě mám, ty zpěváku můj raný, jenž nám věštíš jaro před skřivany, a pln ruchu stromů na temeni zpěvem lesy budíš z polosnění.

Rád tě mám, jenž v slunce teplém zlatě slétáš na klín okytěné hatě a s perlami v zelenavém peří písně pěješ na omladlém keři.

Rád tě mám, a mysl tvoje čilá jako hochu juž mi drahou byla, když jsi vesel v štěbotu a křiku z palašiny vzlétal na rybníku.

Rád tě mám, vždyť kam se sneseš, všady kraj se mění na květnici Lady a sad s luhem voní tobě díkem; jejich křídlatým jsi zahradníkem.

Ano, ano, švarný druhu mládí, juž jak děti měli jsme se rádi, a nechť v dálku rozehnal nás osud, upřímnými přáteli jsme posud.

K nejdražším však upomínkám kladu, v dědově když jabloňovém sadu, na Olšince, v skalním lesa klínu, napodobil’s hravý klepot mlýnu.

A jak jsi mě pobavil až k smíchu, když strýc pluhem brázdil stráně líchu, a ty, chytrý, ochočený ptáče, za trůn volil’s hlavu přetykače.

Jak jsi doprovázel smačklým zobcem vzdechy plužňat vlekoucí se kopcem nebo skřípal po otřelém plíšku, kde se drábce pojí na potížku.

A jak dětská sálala mi líčka, když jsi vrzal jako korouhvička na střeše, jíž vítr jal se hráti – ach, ty časy juž se nenavrátí!

Ty však přec se vrátíš z šeré dáli, nechť by sněhy do budky ti vály, vždyť tvůj odlet zvěstuje mi tklivý, že ti drahy jsou ty rodné nivy.

Že luh tebou žije a ty luhem, že pták květu a květ ptáku druhem, že to v různých ňadrech stejně zvoní, že co tento pěje, onen voní.

Proto vím, když listím pláče boučí, proč tvůj rod tak dojemně se loučí a pln stesku kolikrát se vrací, nežli v mlhách jeseně se ztrácí.

V také chvíli, v také smutné době víc než jindy připoután jsem k tobě; sklíčen volám do vzdušné ti dráhy: „Příteli niv rodných, vrať se záhy!

Vrať se s vánky, jež nám jaro nosí, vrať se v stráně, k vodám do rákosí, v luka, sady, pole, družný ptáku, pomoz nám je čistit od slimáků.

Od slimáků, již nám podle ruší květ i plod i dětí útlou duši, a co drahým nemohou vzít plenem, aspoň hnusným povlékají hlenem.

Za to budku postavím ti dvojí na jasaně, pod okny jenž stojí, dřív než zimě ve tvář slzy skanou a na ňadrech země růže vzplanou...

S Bohem, s Bohem! Z jara na shledanou!“