SOUPEŘ.

Král umřel mnohou nesa vinu, leč dříve lidu v odkaz dal, by jeden ze dvou jeho synů říš podědil a kraloval.

„Mně jedno,“ děl, „ať kterýkoli, by památce mé žehnal lid, leč toho jen, jejž národ zvolí, spěš kancléř říše nastolit!“

Lid dlouho meškal v umlouvání, až posléz vážný vece kmet: „Buď králem ten, kdo bez zdráhání nám otcův hřích by vypočet’.

Tak bude, znaje tlum zlých činů, jich také vystříhat se spíš, a náhradu mít bude v synu lid veškeren a všecka říš.“

I svoleno. Den záhy vterý zval starší lidstvo na svůj hrad, a na otce, jak tygr šerý tlum těžkých hříchů snes’ a vad.

I žasnul lid; vždyť ustrnutí, co tajno dřív, teď plně znal, a mlčel v divném srdce hnutí, když syn královský dokonal.

Kde mladší však? Tam vizte, pláče! I přiveden je v mužů střed, lid znova čeká udavače, leč tento hlavy nepozved’.

Aj, otce korunou-li zhrdá? Kmet z lidu vážně jde mu vstříc: „Nuž, mluv, co víš?“ „Nač slova tvrdá? Ctím otce, zlého nevím nic!“ –

A celý národ za jásání, blah v slzách tone, jásá hruď: „Už dejte skvost té jeho skráni, kdo taký syn, nám otcem buď!“

A národ korunu mu dává, i žezlo s mečem k nohám nes’, leč k šíji padá kštice plavá, an zrak se zvedá do nebes.

Zda modlí se? Hle, k dárcům kráčí: „Ty skvosty vezměte si zpět! Sám, lide, sobě vládnout ráči, dost silen jsi, bys žezlo zved’!

Já za vše zlo, jímž v této době brát otce památku mi vlek’, chci u pokání v mnichů kobě své duši hledat útulek.“