Když útlý hoch jsem na studie šel,
tu otec můj – ach dávno leží v hrobě –
kus cesty přes les až mě sprovázel,
bych nezbloudil a nezasteskl sobě.
„Teď dej se přímo,“ děl, „a nezbloudíš!“
a líbal mě a udělal mi kříž.
My ohlédli se, kývli zas a zas,
až drahá hlava jeho znikla v lese;
já vím, že slza ukápla mu v řas,
a srdce mé se jako tenkrát třese;
ač je to dlouhá řada šedých let,
já nemohu té chvíle zapomnět.
A jdu-li v dumách lesem samoten,
vždy myslím si, že v utajeném pláči
jak v onen smutný podjeseně den
můj otec tiše po boku mi kráčí
a táže se: „Rci, zda jsi uposlech’?“
leč místo slov můj ozve se jen vzdech.
A netušeně přechází mi zrak,
zdroj těžkých slz mi po tváři se leje,
a jako bouří ustrašený pták
mé srdce v ňadrech třese se a chvěje;
jen člověk jsem, v němž zástup chyb se skryl,
v před kráčel jsem a vždy jsem s lidem byl.