Víš, ta sosna vedle splavu,
divně naklonila hlavu,
když jsem s tebou večer stála,
snad že sosna vyzvídala...
víš?
Zašuměla, divila se,
a klonila hlavu zase,
až havraní svoje vlasy
zvědavostí zcuchala si...
víš?
Když jsem včera pod ní byla,
černou větví zahrozila,
v rozhovor se divný dala:
Počkej, co jsi udělala!
Víš?
Nezavřela’s večer z venku
okenéčko u přístěnku;
nechala jsi za kytici
Tomovi se líbať v líci...
víš?
Milý, já se sosny bála,
stranou jsem se v olše dala.
Líto mi je, drahý, líto,
ona sosna zradí-li to...
víš?
Jdu-li nyní kolem stromu
z mlýna naproti a domů,
vyhnu se jí do půlkola,
ať si jak chce na mne volá...
víš?
Ty však nechoď, můj synečku,
na zálety k okénečku,
u mlejnice za polední
po mojí radš straně sedni,
víš?
Co si řeknem pěkně v kradí,
nikdo světu nevyzradí:
mlýn náš v milé době této
pro jiného zaklepe to!
Víš?