Socha.

Dej radu, ženo, syn můj chor, a zle mu lékař tuší, vší jeho péči na úkor má rozdvojenou duši.

Když úplňkem se jasní noc, jen málo trvá v spánku, ven tajemná ho nutí moc v sad, k soše do altánku.

Té líbá rty a tvář a skráň a líbá zas a znova, až divem usmívá se naň ta žena úbělová.

A vroucně objímá ji hoch a k ňadru se jí vine... ach, hrozný neduh se ho zmoh’, ó pomoz, než mi zhyne!

„Zle na tom syn, nuž, slyš a suď je bez síly a vůle, půl žití skryto soše v hruď a jemu také půle.

Jdi, ostrý vezmi kosatec, a co ti stačí síla, té, jejíž syn tvůj zajatec, v ráz prsa protkni bílá.

Tři kapky – bohatý jak hrách hned na srdci se zjeví, ten s rudým vínem smíchej nach, by pil... však co, ať neví.

Leč neukápnout, paní, hleď tak smíšeného vína, sic hůře bylo by než teď jak pro tebe, tak syna!“ –

Šla paní v altán v noční čas, a doždala se krve – hruď sochy chvěla se, zrak třás’, rty zbledly víc než prve.

Číš paní mísí druhý den a synovi ji nese: „Pij, drahý, budeš uzdraven...“ leč ruka se jí třese.

Když pohár vzal a na rty dal, níž zlatá krůpěj klesla, z ní – div – keř růžný vyrůstal, a poupata se vznesla.

Prut keře každý jako had výš tyčí se a vzrůstá; rve trním juna, v před i v zad, leč květ mu líbá ústa.

Vždy víc a víc keř rozbujen, vždy víc a více pučí: květ dýše srdci vonný sen, a trní hlavu mučí.

Jak omámen je, líbán, rván a v těžké hyne muce, ven potácí se pod altán a k soše zvedá ruce.

„Ó pomoc!“ Běda, sochy tvář se těžkým žalem trudí; lesk očí znik’ i čela zář, a krev se proudí z hrudi.

Vzkřik; jako blesk ho srazil bol, leč ruce jak by skuty jsou úbělových nohou kol jak ondy obemknuty.

Kde nalezen, tam pochován: té sochy u podnože; kryt růžemi jest její stán i mládce temné lože.

Máť zoufala; pust dům i sad, a není-li zvěst licha, za máje nocí posavad v tom altánu to vzdychá. –