Noc líbezná sad jemně v lokty svírá
a sterou hvězdou milostně naň zírá;
sny šepce mu, a teplý její dech
se chvěje skvostnou perlou v lupenech
té růže purpurné, jíž bujné trsy
sad roztoužený na své dal si prsy.
Jsou snoubenci. Což vůkol bude divu,
až k hodu pozvou dálný les i nivu
a nejdálnější vrchy modrých hor!
I člověk přikvapí, ač ňadry chor,
a řekne jim: „Jsem také země synem,
už zpěvem léčte mě a krásy vínem.
Vy věčně mládnete, my lidé věčně hynem.”