Rdí západ se a v krvi tone víska,
stín topolů se dlouží,
vran četa padá v němá třasaviska,
po nichž se mlhy plouží.
Vše tesklivo, a z bahniska se páří;
den setkává se s nocí,
snad poslední, v níž ptáci samotáři
v jih táhnou, hnáni mocí.
Jdou v teplý kraj, nuž proč tak úzkostlivý
vzdech z hrdla se jim loudí?
Chví smutně hruď se zadumané nivy,
jíž upomínka bloudí.
Jsouť pták a niva snoubeni; kdož tuší
strast nivy podzimovou?
Pták v dálce může vyzpívat svou duši,
a ona bude vdovou. –