Dumá, nedbá štěstí,
ve snů propast padá,
hyne mračnou zvěstí,
vadne, klidu strádá;
tone v moři sporu,
bloudí záhad nocí;
těká v mátoh sboru –
může-li se zmoci?
Tiše! Nevažte ho
žití svého pouty,
v bílé duši jeho
dýše to jak z routy;
jasmínem to voní,
poupaty se množí;
rosou se v ni roní
s nebe vláha boží.
V divůplném šeře
kvete hruď jak niva,
s bujného v ní keře
zlatý pták vám zpívá;
zda snem zlíbaného
probouzet kdo může?
Z trnů ňader jeho
rostou pro vás růže.
V chleba dobývání
tuhnou-li vám paže,
z květů dumných skrání
kytice vám váže;
čas-li citem stydlý
v běd vás žene chmuru,
zlatými on křídly
povznáší vás vzhůru.