Sníh.

První sníh snáší se s oblak k zemi na vlhkých perutích. Jaký to rej!

Strom chytá jej suchými haluzemi a tiskne k hrudi. Jak smutno! Všude

naseto listí rudé, s křikem se ptáci budí: „Sníh, sníh! Jak s námi bude?

Zaleh’ nám kraje chudé v neblahé chvíli sníh bílý, nevlídný, bílý sníh,

první sníh, první bílý sníh!“ První sníh když náhle na hlavu padne

z chvil žití žalostných, a střást jej chceš a nemůžeš, ač pod ním lebka chladne,

mrazí tě, mučí, tíží a pálí; mlha ti oči halí, a v ňadrech výkřik zvučí:

Sníh, sníh! Ó, života blude! Věčný-li květ je všude? Chvilku jsme žili –

a snili – na vše než padl sníh, bílý sníh, věčný bílý sníh!