Sní jezero; skal výš se pnoucích
v klín utuleno, v lesa tmách,
víš, kolik hvězd as v nebi stkvoucích
se koupe v jeho hlubinách?
Víš, kolik v křišťálné mu duši
spí žhavých blesků, hromu ran,
víš, kolik vzdechů klid mu ruší,
když bouř jde z nebes mračných stran?
Víš, jaké stesky se v něm rodí,
když vzteklý mráz se na ně vrh’,
víš, kdo as z tajné hloubky chodí
žal vyplakat svůj na povrch?
Víš, kolik rybek jím se nese,
těch rybek, drobných myšlenek?
a kolik k slunci vyšvihne se
a z kolika sem přišly řek?
To nevíš, nedozvíš se v žití,
a přece pronikneš to spíš
než to, čím lidská hruď se nítí;
to na věky se nedozvíš!