Všecko vůkol osmutnělo,
nebem táhne mrak,
a mé srdce plakat chtělo,
a mně vlhne zrak.
A mně vlhnou oči obě
a mně prchá klid,
že chceš v první jara době
na vždy odejít.
Odejdeš-li, na vše časy,
zůstanu tu sám,
cestu, kterou odešla jsi,
všecku přeorám.
Přeorám ji zlatým pluhem,
žalost budu mít,
v každou brázdu polem, luhem,
perly budu sít.
Až ty perly v slunci vzplanou
v plameny mých běd,
zajde cestou přeoranou
pro mne celý svět. –