Smutno! Ptáci hvozdům s bohem dali,
k jihu vzlétli, v jihu zapadali;
smutno v mojí duši, smutno kolem –
větrové se sbíhají a sváří,
dechem řeží rýhy do mých tváří,
žluté listy shánějíce polem.
Hlava uklání se, zrak se kalí;
všecko všudy mlhy v roušku halí,
slunečnou co dříve řízu mělo.
Písně, písně, vraťte se mé skráni,
pohlaďte mi teplou svojí dlaní
bez růží tak náhle zchladlé čelo!
Vás-li četa k mé se hrudi sblíží,
na tisíce zim mi neublíží;
každá z vás je čarodějným lékem,
když jak zlatá muška temnost lesa,
srdce moje, jehož peruť klesá,
prozáří svých očí sladkým vděkem.
Ach, jak zář ta hruď mou k žití vzruší!
Písně, písně, vraťte se mé duši!