Smrt z kvasu přírody vždy nejvíc těží,
té náležíme v mateřském už klíně,
ta střeže kolébku i Mudřen síně
a řídí vášně naše bez otěží.
Hned dráždí nás, hned pro útěchu běží,
a pramáť tvorstva v nebes modrém týně,
půl v lesku čarovném, půl v děsném stíně,
dál stále klidně spěchá věků spřeží.
My pouze k věčnému jí budování
dělníky odkájíme povždy nové
a z ničeho zas všecko v nic se vrací.
Jen hřeby každý do rakve si kove,
až při poslední ráně v hrob se kácí,
a nový život noví ssají rtové.