Pan Albrecht tone v hněvu zlém, že nebyl zvolen císařem; tím vinen Václav, český král, tož mstít se Albrecht přísahal;
tož příkoří mu činil stoh a léčky snoval, jak kde moh’, ač přítel být se značí... Hle, nad Prahou se mračí.
Pan Albrecht v Polsko psal: „Je spěch; chcete-li svrhnouti jho Čech, tož rychle; Václav pije jen a chabější je každý den.
Jak Uhři, Lokýtku, čiň též, do Slezska vrhni se, jen spěš, a zatop opilému spáči.“ Nad Hradčany se mračí.
„V boj! Začni! Vyjdu tobě vstříc! Mám málo lidu, král má víc, však pomohu ti, neměj strach, uvízne Václav v nástrahách,
ať padne tak anebo tak; mně nejvíc odporný můj svak, leč to jen nepostačí.“ Nad Pražským hradem se mračí.
„Co radím, rychle konej. V spěch! Buď pánem Polska a já Čech. Nechť Václav silný vojskem jest, my spolu sevřeme jej v pěst,
že nebude se moci hnout, neřku-li nějak uniknout, – vždyť sotva nohy vláčí!“ Nad Pražským hradem se mračí.
„Čas, by se český trůn již zvrt, líp Václavu poslouží smrt: mdlý slaboch je a zbabělec, jej povalit je snadná věc;
zda s to je vodit vojska dav, kdo denně chodí na Zbraslav, kde křižuje se v pláči?“ Nad Pražským hradem se mračí.
„Co otec jeho mému, v čas rád vnukovi bych splatil zas; leč v Čechách není zrádců dnes, by jako Otakar on kles.
Tož jiný vymyslil jsem plán; je hodný německý zde pán, jenž k vykonání stačí!“ Nad Pražským hradem se mračí.
„Děl Němci jsem: „Slyš, hodný buď, oplátuj plece své a hruď, buď Václavovi jako stráž, leč mou se vůlí zachováš;
až budu králem – budu jím! – císařsky se ti odměním, dám vše, co hrdlo ráčí...“ Nad Pražským hradem se mračí.
„S mým vzkazem k mému švakru spěš, už za tři dny tam dojedeš, a řekni: „Pane, jsem tvá stráž, spěš, čas sic vhodný zameškáš,
pusť s Lokýtkem se směle v boj, než úskočně tvůj potře voj, už blíž a blíže kráčí.“ Nad Pražským hradem se mračí.
„A řekni: „Zaplaš tlum těch vran!“ My napadnem jej pak z dvou stran: plán dokonalý hotov mám, ty z Slezska, já se z Rakous dám!
A kdyby váhal, bedliv buď, máš kryté plece své i hruď, to na obranu stačí.“ Nad Pražským hradem se mračí.
„A kdyby nechtěl, váhal přec, meč v hruď mu vraz až po jílec a otoč v ráně zas a zas – tmou vždy k útěku je čas.
Jen, hleď se na pozoru mít; – do Čech se nesmí navrátit, krev rodu jeho dračí... Nad Pražským hradem se mračí.
Vrah šel – had v srdci se mu zlíh – a krále v Olomouci stíh’ a mluvil: „Tak tvůj praví svak, vytrhni v pole, rychle však,
v čas pravý na Lokýtka spěš, sic do Polska už nevnikneš – vždy blíž a blíže kráčí!...( Nad Pražským hradem se mračí.
„Aj! tož než vyjde hvězdy svit, chci z Olomouce vyrazit, leč v nezdařeném boji, již do Prahy navrátím se spíš;
jsem umdlen, churav, klidu ždám, však dost na českém trůně mám, ten právě zdraví stačí.“ Nad Olomoucí se mračí!
Je v Olomouci zbrojný lid, leč Václav nemá mužný klid, vždy váhá v pole vytrhnout a vymanit se z bázně pout,
sem tam se pořád vikle. Znát Albrechtovy pikle, a proto zpět se páčí... Nad Olomoucí se mračí.
Lid králův v ležení se bral, král na děkanství odpočal; hrál v kostky, Albrechtův s ním muž, pil Václav. Snad že dosti už?
děl sobě a zas: „Ještě číš!“ – – i přináší ji sluha již a nosit sotva stačí. Nad děkanstvím se mračí.
Král zadumal se, náhle zbled, byl sláb, že sotva číši zved; leč karet hleděl sobě dál a neustále vyhrával.
Děl rytíř: „Vzácný pane náš, zda ve všem také štěstí máš?“ „Ne, jen když chvíle ráčí...( Nad děkanstvím se mračí.
Vstal posléz král: „Ký nepokoj? Chci mír a mám jít právě v boj! Pryč se hrou! Klid chci, už je čas!“ – „Měj klid,“ děl pán a světlo zhas...
V tom z ložnice již dral se ven kýs výkřik příšerný a sten – kdos chodbou prchá, kvačí... Nad děkanstvím se mračí.
Král bezduch na dláždění kles... Když do komnaty vešel kněz, vzkřik, zaúpěl: „Ký hrozný svod!“ Druh Němec krále v srdce bod,
bod v srdce střed, jak Albrecht chtěl... král smrt, Lokýtek Polsko měl, – k zpovědi Albrecht kráčí... Nad českou říší se mračí.
Cookies on Poetry Cove