V tvář plavci slza padla vřelá,
ret Evin na čele mu tkvěl:
„Spi tiše, čím má duše mřela,
když na moři jsem tebe zřela,
an zrak tvůj hořel, hlas se chvěl,
i cit, s nímž věrnost’ má se klála,
i žal, jejž pro tě v srdci mám,
i to, co mroucí duše ždála,
vše památce tvé zachovám.
Tvá sprovodí mě duše něžná,
jež září v čarné říši hvězd,
až bytosť má, jak vlajka stěžná,
již pere déšť i metel sněžná
a nemůž’ ve přístavní vjezd,
dál životem se musí bráti;
vždyť nevím, ten-li bude mým,
kdo kroužek dal, jenž hrdlo zlatí,
tam pod příkrovem klenovým.
To první dotknutí mých retů
v svůj netušený vezmi hrob
a věnec porosených květů;
však dbáti budu v každém létu,
by nezůstal ti bez ozdob.
Keř plný růží vsadím k hlavě
a k srdci dar tvůj: mladou chvůj...
Spi klidně bouřné po únavě,
spi blaze! S Bohem, chránce můj!“