Z potoku, jenž rodné luhy pojí,
vznášejí se z rána mlhy šedé,
jak holubi u velikém roji,
do dálky jež dálné touha vede.
Ale nejsou holubi to siví,
ani mlhy nesoucí se v nivy,
slzy jsou, jež nebe v roušky stáčí,
slzy dětí, po matce jež pláčí.
Po matičce v hrobě za horami,
ony bez ní v cizině jsou, samy,
jen ty v mlhy přešlé slzné stesky
v dálku letí na hřbitůvek veský.
Na hrob její do trávy by klesly,
aby s jara chudobky v ní zkvetly:
kvítí nepěstěné, kvítí chudé,
s žíhanými lístky krve rudé.