Slyš, tuláče, hochu snědých tváří!
divoce dnes tvoje oko září;
je to závist, je to pomsta svatá,
nebo strach; ej, snad se bojíš kata?
Ne, jsem junák, kata nebojím se;
stejno mně, mřít v salaši neb v Tise,
na vysokém právu, v nízkém srubu,
nebo někde v starém lesa dubu.
Vše mi jedno; jako černý hrozen
v širém poli na slunci jsem zrozen,
máť do čerstvé vložila mě brázdy –
bez taťky jsem, bez chaty i gazdy!
Déšť mě umyl, hrom a blesk mě křtily,
medvěd s vlkem moji kmotři byli;
zbytek húně, bědně rozdrolený,
s cárem z kytle byly moje pleny.
Pán se ke mně nechtěl otcem znáti,
místo chleba dát, chtěl bičovati,
místo vína krev mi v ústa ronil,
místo lůžka do lesů mě honil.
Odrostl jsem jako liška šerá,
hlad jsem trpěl z rána do večera,
skalní doupě měl jsem za obydlí,
divno-li, že city v ňadrech stydly.
Nuž, co mohu ztratit? Svět ten dračí
týl i hlavu, hruď i srdce tlačí;
nač otrocky snášet tíži dravou?
zabím ho, a potom dolů s hlavou!