Hleď, Bože, na Svůj pod Tatrami lid, jejž stálá křivda moří, stálý strach; jenž neví, co je úleva, co klid, jejž stíhá bezpráví a hubí vrah,
an za pána se jemu zpupně staví a děti jeho stíhá, rve a dáví! Hleď, Pane vznešený, patř na ty kraje, kde bezpráví a živá bída zraje,
kde vládne nenávist, zášť kosí luh, kde místo koní ženy vlekou pluh a z klasů polí jejich pýcha hýří, kde hladem hynou práva bohatýři,
kde v příšery se kupí černé mraky; hleď s útrpností na nás, na Slováky! – Ó, Tvůrce, viz, kde záštity už není, kde trýzní umírají pokolení,
jež vzdělala ty nivy a ta pole, jež lesy osázela skály holé, jež tarasila bystřin divé toky a byla zde už před tisíci roky,
než do jich domků útulných a chat se zbraní dobyl běsný Asiat a tiché lidi zahubil a pobil... Ó, Bože, viz, co spáchal vše a zrobil!
Co spáchal na těch, kteří v dobách zlých hráz, hradby stavěli mu z dětí svých a mužně chránily jej svými těly, když rod mu mocí vyhubiti chtěli,
jak zvykem všude jim je, kde se zjeví, – teď vraždí nás; což duch Tvůj o tom neví, což klamán jsi a netušíš to ani? Ó, nebes vládče, otče, smilování! –
Nevíš, že potomci jsou lidí těch, již, mužnost v srdcích, jarost na křídlech, už tenkrát obránili svého práva, když Jiskra vojvůdcem byl Ladislava
a orlí křídla připial k jeho slávě, když seřadil se mlčky k boji na Oravě? A časy mlčky hynou, nové běží, hleď, světům vzdělaným se vlasy ježí,
jak zbíjeni jsou asiatskou sběří; ó hleď! kdo neviděl, ten neuvěří a myslí jen, než pravda činy pozná, že bajka to jen ukrutná a hrozná,
co ukrutník a sveřepec tam páše a všecko, všecko vraždí, co je naše! Když lid náš spěchá, by se modlil k Bohu, tu jako stádo běsů děsných rohů
štve na lid nepřítel své služné dráby a bije je, jim s těla trhá háby a bodá, v smíchu v děti střílí, píchá a nedbá, týrá, pokud dítě dýchá,
až usne navždy na své půdě rodné, a pak je ještě vztekle v ústa bodne, zkad proudily se dříve sladké zpěvy! Ó, viz ty hrůzy, Pane, viz ty zjevy!
Vrah nezná soucitu, ni smilování a vraždí vše, kdo odkaz otců brání: Tu sladkou řeč, jež dálné kraje zlatí, již proto vyhubit chtí běsní kati,
by vládli v domnění své mysli kletém, že mohli by snad vládnout celým světem! Ó, Pane převznešený, viz, ó viz, jak stále více šíří se ten hnis,
jenž mozky zpupných sveřepců těch plní! Viz, krev Tvých dětí po městech se vlní i po nivách a všude k nebi křičí; ó zastav divou saň, jež běsně řičí
a na bezbranné odvážně se vrhá a matky, děti sápe, muže trhá; už hbitě laso vrhni ruče na ni, lid tichý, ubohý se darmo brání,
vždy povalen je – vrah se jenom směje – kdo pomůže, Bůh náš-li nepřispěje? Když přijdem světit svoje klidné chrámy, své ozbrojené vysílají chámy,
již běsné neplechy a vraždy tropí, již kostel vřelou lidskou krví kropí; – na místě kadidla jim zápach prachu, na místě zpěvu zní kol křiky strachu
a chrapot vražděných a sirot lkání a bledou tvář zakrývá smilování před hrůzou babylonské neplechy – a nikde pomoci a útěchy!
Prosáklá krví otecká je půda, krev našich dětí je to, našich žen, té plná každá brázda, každá hrúda; zpěv našich žen se změnil v pláč a sten;
křik bolesti výš k nebi volá z prsti, kde rozpoutal se asiatský hněv; kdo stisknou takou hroudu ve své hrsti, těm z ní se prýští mučednická krev!
Spěš, Tvůrce, spěš chrám zbořit lotří pýchy; juž vyvršeny jsou jich běsné hříchy a z dětí těch, již za Tě život dali, juž vyhnanci a žebráci se stali,
a není útěchy ni záštity, ó spěš, pomoci můžeš jenom Ty! Ó nedej ubližovat svému lidu, ne po sveřepců zákonu je suď,
leč po Kristu, jejž On všem vepsal v hruď, jenž k právu vede, k lásce všech a klidu; jenž stejně odplácí a stejně tresce, a jejž vrah popírá a poznat nechce,
Ó, svaž ty ruce, které bratra bijí, a zažeň vlky, na lidskost již vyjí! Ó, nedej vraždit zotročilých těla, a pokoř saň, jež vrahům v ňadra vjela
a slávské děti napadá a kouše! Zab vzteklé vlky v bílých ovcí rouše, již na důvěrné vrhají se stádce; vždyť nejvyšší jsi Pán a světa vládce!
Ó, vezmi utýrané na milost a zakřikni roj zběsilců: Už dost! Jsi králem ubohých těch jako náš, jsi mstitel vrahů, jařmených jsi stráž,
Tvým zvolencem je dřív ten horal chudý, než magnát mstný, jenž kabát nosí rudý! Vždyť když nás odboj asiatský ranil, jen horal ten nás se svým rodem bránil,
On hvězdou byl, když čas všem hrozil mrakem. Náš vděk a láska buďte se Slovákem, jejž nechce bránit povinně ni Řím. Jeť v zemi Slovák prvním synem Tvým,
v něm není úskoku a není zrady, a poslední z nich je nám nad Arpády! Meč práva každému ať hlavu srazí, kdo nejvěrnější rod tvůj drze kazí.
Zda u trůnu jej vezmeš na milost? „Pryč, sveřeposti divoká, už dost, nechť pomstou zběsilou jsi k vraždám hnán, dost! Bůh jsem tvůj, tvůj vládce a tvůj Pán!“ –
Cookies on Poetry Cove