Už roztál sníh s těch vrchů vyvětralých
a dolů kalné bystřiny se ženou,
i Perun zase v mračnech černokalých
svým kopím blýská rukou napřaženou,
tepleji slunce svítí níž a níž –
a Slovensko, ty ještě spíš?
Už z hájů bujných na pouť vesna kráčí
a různé svěží kvítí nese v klíně,
zas plna zpěvu je ta chasa ptačí,
čil skáče srn i jelen v doubravině
a všecko hledá svoji rodnou skrýš –
a Slovensko, ty ještě spíš?
Už přišli čápi, přišly vlašťovice,
a vše se navrátilo v svoje chátky,
už kvete hloh i keře ostružnice,
což nevrátíš se rodné matce zpátky?
což naše jaro za nic neceníš?
Ach Slovensko, ty ještě spíš?
U domku tvého cizák javor seče,
tak jako osekal už naše lípy,
v sbor cizí mládce, šuhaje ti vleče
a s děvuškami tvými vilně chlípí,
hleď, vlk se k salaším tvým krade blíž –
a Slovensko, ty ještě spíš?!
Ó vstaň, ó pojď, už slunce k jitru spěchá,
z mladého jitra není dlouho ke dni,
ten ztrácí věk, kdo chvíli prchnouť nechá,
ó, nesmuť přec a k nám své oko zvedni:
tak ruku v ruce šťastni budem, slyš,
ó Slovensko mé, procitniž!