Nehrajte mi na husličky,
zlatí báčíkové,
mně zvuk každý jako luňák
storáz srdce klove;
jsouť ty písně jako z horky
kolo tančící bosorky,
ty mě zpěvem, brati milí,
srdce ulúbily.
Ty husličky, bože, bože!
ty jsou zčarovány;
nezvoní jak na vzkříšení,
zvoní jako hrany;
jak jen počne slačík hráti,
dobrá vůlička se tratí,
a když srdce v zvucích mešká,
na raz se roztěžká.
Nehrejte mi! Jak začnete,
vzdýchá to a pláče,
a já vidím, bědná ženka
po strunách jak skáče –
svadlá, chorá nouze je to,
zvuk je synem ženky této,
a jak mile z huslí skočí,
hned mi přijde z očí.
Nebo ne, jen hrejte přece
naše teskné žalmy,
a já vezmu sekeřičku,
co tatušek dal mi;
jenom hrajte zvolna, dlouze,
až se zjeví zas – ta nouze,
hned svou sekeřici zvrtnu
na tu ženku smrtnú.
Ej! tu strygu pochováme,
proč nám porobila –
pak v husličkách ubydlí se
zlatovlasá víla,
ta nás bude v opak, báči,
k radosti zváť místo k pláči.
Jaj, ta sladká, živá krása
celou Slovač zjásá!