Ta lípa slovenská krví zalévaná!
dřív ji zalévaly červánky za rána,
teď ji ovlažuje očí jarček sporý,
dříve ty bystřiny narozené z hory.
Nepučí, nekvete, dnem nocí se troudí;
její víla zpěvná v dálných horách bloudí,
ne v oblačné říze, jen v bílém rubáši,
porubané slávě pověsti donáší.
Nenavštíví města, jenom sem tam vísku;
neviděti po ní žádné stopy v písku,
žádné po stezičkách, ba kady se nese,
ani kapky rosné s trávy nesetřese.
Ta slovenská víla, tak se tajně loudí
jako sen, když v kraje myšlenek zabloudí;
tu tam se ukáže, cestičku si zhatí –
z rána beze stopy – bůh ví kam se ztratí.
Kdy as zkvitne lípa, co nám vílu kryla,
kdyže v květu bude, jako dříve byla,
kdy zeleným šatem zase oděje se
a svou hlavu sličnou v oblaka povznese? –
Neste mne, myšlenky probdělých mých nocí,
neste mne té zvadlé lípě ku pomoci,
nebo se urobte, každá na meč žhavý,
a zaplašte bleskem úmor a mrákavy!