Ta slovenská píseň líbezná i hravá
ona má křidélka pěkná třepotavá,
od věku se rodí bez času a doby,
v kukli jak motýlka příroda ji robí.
Vzletne, zatřpytí se, věčněvěkův nová,
na pestré šiřici zlaté runy chová,
a kdo čísti umí, co tu všecko stojí,
samou líbezností srdéčko opojí.
Opojí srdéčko, hlava padá v dlaně,
a podivný buchot tepeří mu v skráně,
rozvlněná ňádra víc se neutiší,
kdo ji jednou slyšel, ten ji věčně slyší!