Děl Amr, vůdce, k imamů svých radě: „Dům Pánu vystavět dám ve Fostadě, s ním na slib buď ta koruna všech mešit, že lidu spor už mečem nechci řešit.
Buď slávy pomníkem Mu na vše věky a skvostně přizdobím jej sloupem z Mekky, jejž kalif Omar, blažen víry zdarem, mi do livânu slíbil dáti darem.
Leč nelze sloupu – v rozpacích je kalif – přes písek pouště vézt a moře záliv, tož Omar prorok k sloupu vztáhl paže a do Egypta k Amru jít mu káže.
Leč sloup se nehne, neposlouchá, stojí, tu velký Omar na trůn stoupl v zbroji, a děl: „Slyš, vládce věřících ti velí, jdi do Fostadu, odbojníku smělý!“
Leč nehnulo se sloupu vzdorné tělo, spíš jak smích přitlumený v něm to znělo; stál nehnutě a v kalifovo líce šíp s šípem bodal zlaté od hlavice.
Tu Omar kalif v pohněvu a žasu sáh’ po broušeném meči ruče k pasu, by sek’ a děl: „Jdi, zanech vzdorné pikle!“ Leč nejde sloup, jen sem a tam se vikle.
„Což, vzdorný robe, konat vůli naši ni meč tě nepohne ni nepostraší? Nuž, zpupný, karabáčem na otroky tě přinutím, až zmrskám oblé boky!“
A karabáčem, kterým plašil duchy, jejž splést dal na ginny a na eunuchy, šleh’ po dvakrát sloup do táhlého dříku, a ten jak živ se vznesl v divém křiku.
„Proč ženeš mne, jak nevěřící raby v zem neznámou, v dál od Mekky a Kaby; bych nežil už a strádal věčně znova bez posvátného místa Allahova?
Mám větrat v žáru, otrok přeubohý, a vodou ráje nevlažiti nohy, již k věčnu žití skýtá Zemzem studna, když hříšný prach jí smyla duše bludná?
Mám zahynout?“ „Ne, hlásat budeš v davy, že svato všecko jest, co prorok praví, že bez vzdoru jej na pozemské pouti i kmen i hora musí poslechnouti!
Vše z pokynutí jeho stát se musí: stan, nebe, chce-li, rozpadne se v kusy, a z kusů těch, když káže, samo v sebe zas nové složiti se musí nebe.“
A vzlétl sloup; a v chrámě stál v čas pravý a Amr, vůdce, ukláněje hlavy děl k lidu: „Svět i nebesa jsou malá, Bůh všeho pánem! Allâh akbâr, Allâh!“
Cookies on Poetry Cove