Zahynula svobodička
na zbojnickou ránu:
zvonili jí, zpívali jí,
už je po pohranu.
Černí chlapi ubili ji
pěstěmi i slovy –
sladkým lékem podávali
odvar beljanový.
Umřela, a rodné braty
nechce minouť hoře;
jsouť ubozí želarové
stále na pokoře.
Na Kalúpku země celé
smutí černá stužka –
oči zrudly kaliněnkou,
zakrsala duška.
Podivný to lékař věru,
beljanem co truje,
proto celý rod ubohý
žalno pokoruje. –
Pryč s tím! brati, hotujte se
k velikému karu,
svobodku chcem zapíjeti
pohár po poháru.
Připijeme mamce slávě
na věčnosti prahu,
a poháry naděláme
z lebek našich vrahů!