Slavík.

V chrám minulosti putuje má duše, v něm rusých vzpomínek se schází rod, jak včely v ňadra zkvétající hruše, jak děti na půlnoční v Boží hod;

zas na to jaro žití myslím nyní, kdy žití mráz a mračných žalů jíní květ srdce mnohý zhubily i plod. Kdys v mlýnském sadě dědově, v hor klínu,

štěp letný sníval zelený svůj sen, ač kvést ho nezřeli, kdo přišli k mlýnu, přec v jeseni byl plody obalen a jako sadu král své ratolesti

šíř rozkládal, hrd z tajemného štěstí; lid říkával, že štěp jest okouzlen. Že čaroděj ho zařkl v dávné chvíli a z jara večer v jeho ve snětech

prý někdo skrytý naříká a kvílí, až úzkostí se v prsou tají dech; že lesní panny pod ním hody slaví a toho, kdo k nim jde, že na smrt znaví

chvat jejich rozkoše a tance spěch. Děd usmíval se plané lidu řeči a říkával: „Jen nech, dost záhy zvíš, že klam je vše, co mluví naši mleči,

a přeludu a báchorek jen říš; ač nekvetlým jsme tomu štěpu děli, přec mnozí jsou, kdo kvést jej uviděli, a také ty jej kvésti uvidíš.“

Jak těšil jsem se blažen slovy těmi a čekal na líbezný Vesnin jas, až zulíbá svit slunný snivou zemi a v lásce vroucí obejme ji zas;

až pod bílou jí rouškou zkvete líce a životů z ní vzejde na tisíce na kvapný žití rej a hodokvas. A přišel čas, v němž teplou vlahou záhy

sad dědův pojednou byl samý třpyt; sta perel bylo na vrcholcích trávy, a každý květ se klonil rosou spit. A za krátko strom každý po všem sadu

co den se více v květnou halil vnadu a kytkou drobných růží zdál se být. To bylo jara sněžení a vání a vůně závěje, jen sadu král,

štěp tajemný v tom mladém slunce pláni bez ozdob květových jak žebrák stál; snad bolem schvácen prosil smavou Vesnu, by zkvetl, ne-li za dne, aspoň ve snu,

až mile vyslyšela, čeho ždál. Noc teplá milým oddýchala klidem, a měsíc s nebes východu se vznes’ jak hostie, již k míru hříšným lidem

nad modrým kalichem by zvedal kněz; hned prozřely ty hnědé noci oči, jež krásou mámí srdce, v něž se vnočí, a báchorek v něm budí čarnou směs.

I stála tiše v milostných chvil tuše, a z pršků měsícových tkaný sen jí s nebe splýval do vnímavé duše, a dálný svět se jasnil ven a ven;

a nad skal stráněmi a lesů lemy jas světla jako lavina lét’ k zemi, a mlýn i sad byl krásou zaplaven. „Ven hochu,“ volal děd, „v ta kouzla noci!“

A vyšli jsme; já udiven se chvěl; štěp záhadný moh’ sotva zdoby zmoci a milionem lilií se skvěl; však chudy ostatní tu stály štěpy

a zřely s divem rozkvět velkolepý i libovonnou druha svého běl. Jak socha stál jsem přitulený k dědu, žas ústa moje zamkl; byl jsem něm –

tu tré tajemných zvuků v rychlém sledu se v štěpu zachvělo i v srdci mém; snad strom ten zpívá, snad je dařen citem, či rusalky je vyvoleným bytem

těch milých krajů v důlu hlubokém? A zase zvuk se ozval v štěpu jasný. „Co to? co to? pryč, děde! Kouzel směs!“ I smál se děd: „Ty’s hrdina mi krásný!

Toť slavík, pěvec náš a přítel, věz; sem dej tu chvějící se dětskou ruku a poslouchej zvěst krásy v jeho tluku, již vypravuje hvězdám do nebes.“

I zpíval slavík ve vonném skryt květu, až strom se chvěl; byl jásot to i sten, zvuk za zvukem se ronil v ladnou větu, jíž krásou duch i cit byl opojen;

ty ptáka zpěvy s štěpných květů vůní tak vábně snoubily se v srdce tůni jak v noci červánek, jenž věští den. Hvězd z nebe vylétalo na tisíce,

by slyšely tu píseň čarovnou; i zdálo se, že padá jich vždy více do květů jabloně i v duši mou. Snad poznat ždály jara vábné svody

a spatřit půvabné vil chorovody, než obloha je zastře mračnou tmou. Vše zdálo se mi zčarováno rázem, já mněl, že ptákův zpěv se mění v květ,

a květy štěpu slétající na zem té noci kouzelné jsem slyšel pět. Hle divů div, jak snítky štěpu zvučí a z hrdla slavíkova květy pučí

a nebe shýbá se a líbá svět. Vše padalo mi v srdce pylem štěstí a blaha poupaty já v nebe rosť, tak okouzlil mě v stromů ratolestí

ten mile klokotavý sadu host; i byla duše má jak pohár zlatý, jenž krásy pohádek je vrchovatý, a chvěla se jak večernice skvost.

A rostla, rostla v tajemném tom chvění a křídlem touhy dávala se v let a byla plna sladkých políbení, jež v kolébce nám dává matčin ret;

proud mého snění vzdul se v hojné vlny, jež třpytných hvězd a perel byly plny, však cit svůj vyslovit jsem nedoveď. Tak s tónem tón se nesly dolu nivou

a každý knězem byl, an vyslán snem, by s přírodou mou duši snoubil tklivou nad zlato dražším zvuků prstenem; a v dáli hučel splav jak příboj žití

a přiboj běd a práce vlnobití, leč já jsem neslyšel ho v blahu svém! Od oněch dob se divně se mnou dálo, rád po kraji jsem bloudil sám a sám,

vše vůkol tajné srdce mít se zdálo i krev i řeč i všecko, já co mám; i viděl jsem, jak oddýchaly skály, jak lesy modlily se, nivy smály

a hvězdy létly k různým končinám. V mé duši se cos tajemného snulo, jak pohádka i píseň, žal i smích, mým srdcem moře slunných zvuků dulo

a mělo slzy – perly v peřejích; proud růží tekl z ňader rudým zřídlem, a hvězd sny zářné úbělovým křídlem ve vůně vznášely se oblacích.

Vše probuzení toužilo a vzletu, co kol jsem zhléd’ i co jsem v duši měl: sta poupat hořelo tam nachem květů, sta ptáků písněmi sad ňader zněl;

byl pojednou jsem kouzelným též štěpem a každým srdce vzruchem, každým tepem jak on jsem květem obalen být chtěl. Mně zdálo se, že s mou se touhou pojil

i slavíkova srdce chvějný hlas, by hruď mou z žalů vyléčil a skojil, a od té doby duši na úžas jsem pocítil, že jeho ze šveholu

v mých ňadrech vzrostly květy jemných stvolů a že z nich kytku vážu zas a zas. Toť písně moje, zdoby mého žití, mé kotvy v bouři, pásma modliteb,

mé ve tmách jiskry, jež se v slunce nítí, by ozářily dnů mých mračnou step. A doposud, an ňader květ se ztrácí, mé srdce ve snu toužebně se vrací

pod dolu oteckého starý štěp. A vždy ti žehnám, ptáče, když zde prodlím, a zpět tě volám v život plný ztrát a zbytkem přání duše své se modlím:

„Rač, Bože, pěvce takové nám dát, již na všem nekvetlém květ štěstí vzbudí a trní žití všeho, jež nás trudí, nám věncem růží mohou obetkát!“