Chvěl východ se jak básníkovo nitro, když zlatoskvoucí rodí se v něm zpěv; zář šlehla z červánků a mladé jitro, kol hlavy rudé růže jako krev,
na snící kolem usmálo se horstva, a ty, jenž v touze světla čekal’s již, pěl’s v ústret slunci: „Vítej, kníže tvorstva, v pozemskou naši říš!“
Stál na hroudě jsi, vzpínal něžnou hlavu a s hnědých křídel střásal rosy chlad, ač oko sotva že tě v prostém hávu od půdy orné mohlo rozeznat,
leč náhle perutí jsi zatřepetal a povznesenou hlavu níže shýb’ a s hlasnou písní do oblak jsi vzlétal jak Apollinův šíp.
Výš oráčovi spěl jsi pro potěchu, by věděl snad, kam oči obracet, ty rodné země okřídlený vzdechu: tam v nebes jasnou báň, v ten lepší svět;
i já jsem pohnut za tebou se díval, a soucitnou tě duší sledoval; chtěl vystihnout jsem, co jsi snil a zpíval, zda jásot as či žal.
To písně byly jenom z málo zvuků, leč luzná vroucnost tkvěla v každé z nich, že bezvolně jsem k srdci tisknul ruku, a zanícenou duší k tobě tíh’;
tak ovil jsi mě sítí svého pění, že zlatým v ráz byl mého žití mrak, déšť byl to perlového šveholení, jímž náhle zvlh’ mi zrak.
Svou hlavu stále ukláněje k zemi, jak živý zvonek v blankytu jsi tkvěl; mně zdálo se, že v touze perutěmi tu drahou půdu obejmout jsi spěl,
kde’s zrodil se, a kam, až přijde chvíle, zas vrátíš se, bys přešel v její prach, jejž jarních vánků laškující píle roznese po nivách.
Zřel za tebou jsem v azurové světy, až náhlý připomněl mi srdce ruch, že jsme se ondy před tisíci lety již někde potkávali s druhem druh;
že k slunci létali jsme skrze mraky, že stejný byl náš jásot i náš kvil, že z rodné země brázd jsem vzletl taky, že skřivánkem jsem byl.
Že, když v ty brázdy otců krev se lila, i já se s tebou v žalném stesku vznes’, bych na tu láj, jež vlast nám porobila, šel s pláčem žalovat až do nebes;
a po snů vlnách, upomínek mořem vždy za tebou můj smutně kráčí duch a přeje si, by křik náš sytý hořem již věčný slyšel Bůh.
A přeje si, by jako žití tvoje mé bylo též, i nežádám si víc, než abych nadšen vzletl z útrap roje výš, v klidný blankyt, slunci, světlu vstříc;
jak ty vlast drahou toužím obejmouti svých písní perutí, jak ty k ní lnout a v její brázdy po skončené pouti usmířen zapadnout.
Cookies on Poetry Cove