Skorec.

To bylo v úžlabině Váhu, kde voda přes úlomy hor jak zběsilá si razí dráhu, než ňadra utíží jí vor;

kde peří se a divně těká, až jako z diamantů stéká do bujně rozvětvených drv... tam spatřil jsem tě ponejprv.

Tvé hrdlo zřel jsem sněhobílé a krátkých křídel černý pýr, když odpolední slunné chvíle jak střela vnikl’s u vod vír;

to byl tvůj palác křišťálový, vždy hynoucí a stále nový, a vždy, když ven jsi vyletěl, skvost perel na šíji ti tkvěl.

Věz, tenkrát, ptáku milozvučný, v hor luzném kraji kol a kol, kde pláč a zpěv jsou nerozlučny, v ráz zjev tvůj jsem měl za symbol

těch, již zde v jařmu neustálém v zdroj žití rozpěněný žalem své duše pestrý noří sen, až skvostem písní letí ven.

Buď zdráv! Až k slunci ať se vznáší tvá duše nad pozemský luh vzdor těm, jimž pochoutkou je dražší než tvoje píseň tučný pstruh,

a proto hubí tě a ničí jak u nás Vydry *) na poříčí, kde viděl jsem tě naposled pod křišťálový krýt se led.

To na hod vánoční se dělo, když vodu ledný zdobil třpyt a hejno sýkor přiletělo, jež zatoužily perly pít;

mně tenkrát na Šumavské pouti přál Bůh tvé srdce vyslechnouti, a dojmů z Tater zlatý sled v mé duši znova ožil hned.