Skonejši mne, svěží lese,
prameniště luzných těch,
vždyť už zase křivdy síla
srdce k hněvu vyrušila
z uložených tebou něh.
Ach ty všecko ukolébáš,
moje srdce též, já vím,
v šerém chrámu tvého loubí,
s popěvkem se nitro snoubí,
zde svým žalům pohovím.
Nuž svých bohů pod ochranu
beř mne, ukryj v klínu svém,
by, jak matka dítko v plínky,
složil cit své upomínky
v píseň s rýmů úsměvem.