A nám se tu na Slovensku věru dobře páčí, nechybí nám tady pranic, leda mléko ptačí;
a my žijem jako svatí, vždy se o nás postarati hodní páni ráčí. Jaj, za námi v patách všudy
sluha z komitátu, ostříhá nám tělo celé od širáku v patu; aj, což my jsme tací ňácí,
jenže na vzdor tuhé práci nevybřednem z platu. Vicišpan nám řeže jazyk už od mnoha jara,
tomu nechce pod chvostíky, ani naše para; plivá na nás každou chvíli, a za to ho urobili
na konsiliára. Služný – ten je ke všem přímý, jestiť chlapík hlaný, jak nůž pana polesného,
broušen na dvě strany; nám do rukou ostří podá, sám má střenky, a tak bodá vždycky těžké rány.
Fiškus – to chlap věru statný, úřaduje leže, nechce více dvacetníky, celé kapsy řeže,
a paličkou nutí solně, bychom dali dobrovolně na dvojici spřeže. Stoličný – ten mírný ještě,
péra, papír spoří, přijdeli kdo na přísahu, o svíčku ho moří, kupuje ji v krámech všudy,
a ten její plamen rudý na nose mu hoří. Pisák? á, to šuhaj pěkný jako motovidlo,
ani neví, kdy a kde ho nebe na zem kydlo, jestli pro kolky jde komu, sladkou vodu nese domů,
ostrou jako šidlo. A ten hajduk, chlap statečný, ten se jenom zdobí, když je gazda na podělku,
vše si přiosobí, dobré víno i pečenku i tu ponositou ženku, a jak doma robí.
Jaj, což jsme my tací ňáci na Slovensku hoši, brzo budem jmění svoje nosiť v ručném koši,
a ten dáme na ofěru – ach, už dávno umřel věru, Jiskra na Šároši!
Cookies on Poetry Cove