Sklání se jedle k svěžím hlavám buků...

Sklání se jedle k svěžím hlavám buků, nebe je modro, vzduch je čist, tesklivě zvučí žežhulčino kuku z volnějších v hustém lese míst;

lindušky drobné po větvích se honí, modravá lecha prvním květem voní, zlatem se leskne břízy list. Tajemným šerem skrze stromů snětí

probíhá jarních vánků dech, hřivňáci šedí v zápětí jim letí, za nimi – ký to divný spěch – v lese kdo nežil, nezřel jich a nezná, –

geniů jara četa přelíbezná, na líčku úsměv, v oku žeh. Totě ta něžná tělesná stráž Vesny, vznešené paní nanejvýš,

slyšíte s ptačím jásot bůžků plesný, za nimi kněžna vchází již v průvodu milém laškujících druží, na hlavě vínek z prvních poupat růží,

snáší se v šumnou hvozdu skrýš. Pestré a vonné kvítí z klínu metá do kypré trávy kol a kol, všude je krása její rukou seta,

všecko se pyšní: květem stvol, větvice suchá vrátivším se ptencem, čilý proud luhů pomněnkovým věncem, mechem svah skalní kolem kol.

Blažená chvíle! Přeštědrá ta paní každému volá: „Strádáš snad? Je-li tvá duše na smrt štvanou laní, napoj ji zdrojem jarních vnad,

osvěž ji, uzdrav, milý světa hoste; vždy krásy lékem člověk v nebe roste, jež pláně srdcí mění v sad. Šťasten buď, vesel, v slunné vlády dobu,

zapomeň prvých strastí sběh, roste-li kvítí z propadlého hrobu, vzroste ti z duše na ňadrech. Mocná jsem paní, která všecko zmůže;

vždyť rány srdci proměňuje v růže mých zraků žár a prsou dech!“