Skalník.

Ó vítán budiž, odkojenče klidu, z hor, bratrů slovanských, ó vítán buď! leč rci, proč mocí vyhýbáš se lidu a za skrýš tajnou volíš skalin hruď?

proč nedbáš písní šumícího lesa, kde drozd, tvůj krevní přítel, s vršku dřev v kraj širý nadšeně a hlučně plesá, než padlý den svou v západ cedí krev?

Chtěls býti sám, můj pěvče šedohlavý, leč nebyl’s! věz, já tajně s tebou dlel a vyslech’ jsem tvůj výkřik pronikavý i stesk i žal i radost, jež jsi pěl;

mně divně kouzelná tvá píseň jala, duch nadšen krásou bloudil v žití snech, skal sivá ňadra mlhou oddýchala, a tvému podobný z nich zvučel vzdech.

Při písni té den zrak otvíral světlý – bylť raněn jen a z mdlob se budil zas- na strání ňadrech kytky keřů kvetly, a slzy štěstí plály s travin řas;

v šat královský kraj přioděl se chudý, zdroj horstva modravý jak zlato tek’, a k skále červánek se skláněl rudý a na čelo jí tiskl polibek.

V té chvíli tiše snášela se ke mně druž nebes, poesie, halíc tvář, zvuk zlatých strun chvěl v ňadrech mi se jemně a v srdci čarodějná krásy zář;

výš duše vzlétala, ač s tebou dlela, a s nadšením, jež posvěcuje ret, jak ty své jarní alleluja pěla a ztichla též, když ty jsi ustal pět.

S tvou také moje píseň ztratila se; dlí obě uzavřeny v srdci skal i v srdci mém, leč obě zavzní zase, až klepat na nás bude stesk a žal;

zvuk krásy velebné se nevytratí, jenž duši znítil nám a zjasnil hruď, on třeba před smrtí se jistě vrátí – Ó druhu skalních samot, žehnán buď!