Sibiřanka.

Jak vločka sněhu právě nová, jak cherubových křídel pýr a květu špetka úbělová slít’ maličký k nám bohatýr.

Viz letky, blankyt bez obláčku, a na nich přes příč kmentu pruh, aj, aj, můj roztomilý ptáčku, zkad k nám tě přenes’ touhy ruch?

„Já přilít z Amuru!“ I šlaka! toť ovšem velký světa kus, snad dál než stokrát na oblaka; ty’s tedy Rus, ty’s tedy Rus!

Jsi pravoslavným dozajista a velkým důstojníkem snad! Tvá uniforma jak je čista, a jaký ve všem sklad a lad!

Či všemocný jsi dvorní sluha? hle, na tvém hrdle vzácný dar! Toť Ondřejova řádu stuha, jejž knížatům jen dává car

To řídká pocta, na mou kuši, jak omámen tvým zjevem jsem; mé srdce udivením buší, – tak malý, a již komthurem!

No zdrávstvuj, batuško můj milý! Leč nyní pověz mi přec, kdo’s? sám samovládce snad, car bílý, či carevič jsi?... „Ničevos!“

Ne? Tak jsi nejmíň státním radou. A přec i vás, když konec jest, do země k odpočinku kladou; co všecka sláva, všecka čest?

Co všecky řády, všecky stuhy, co žezla? Hračky nanejvýš, když údy chladny jsou a tuhy a kámen na hrobě a kříž!

Viď, divíš se, proč také stesky? leč nediv se a vážně suď, sám příčinou jsi, ptáčku hezký, že plna vzdechů je má hruď.

Slyš, roztomilá excellencí, mne zajímá tvůj kraj a svět, a vím, k hor Jablonných že věnci za krátko poletíš zas zpět.

Mám prosbu na tebe, můj zlatý, kéž laskavě ji vyplníš; i mně ty končiny jsou svaty, tož, něžný bojarine, slyš!

Až slétneš k vodám Sachalínu, háj mladý spatříš moře blíž a v něm v bříz zlatohlavých stínu hrob z kamene a na něm kříž.

Zde po života marné snaze sní sám a sám můj drahý brat, a děti nechal na Kavkaze – ó, pozdravuj ho na stokrát.

Šel štěstí hledat pro své milé, zjev jeho klamný v dál ho táh’, a střelou smrti potměšilé –, pták raněný – mřel na vlnách.

Spí. Nechať píseň tvá mu zvučí jak ondy v nejvěrnější hruď, a květům, jež mu u hlav pučí, má slza jarní vlahou buď.

A vzkazy útěchy, mé ptáče, v dál dětem, vnučkům jeho nes, kde Morják kvílí, Čemes pláče a javorový šumí les.

Kde snivý syn se chápe pluhu a pěstí vinnici a sad, než slunce v zlatém polokruhu jde za Marchotské vrchy spat.

A český lid jich na úpatí po dlouhé zimě k jaru vzbuď; již peruť toužíš rozepjati – nuž vznes se! S Bohem – s Bohem buď!