Čas povelel a Zima v bílém kroji
šla v náruč Smrti, Jaro potkalo ji,
a zřely se – ó tajemné té chvíle –
z jich očí luhem tekly proudy bílé.
A Zima s pláčem Jaru dala ruku:
„Mne stihlo slunce střelou svého luku,
hle, umírám, když ty při slunném vzletu
v mých stopách kouzlíš krásu růžných květů.“
A Jaro k Zimě lichotným dí slovem:
„Jdi klidně spat; kdo šedin pod příkrovem
sny modrých fialek si nese k hrobu,
nač touží růže míti pro ozdobu?
Ty na svých ňadrech milou neseš těchou
tu skromnou modroočku libodechou,
leč mně, když pyšné růže k srdci vinu,
jest krváceti trny jich, až zhynu.