Sen Jakobův.

Děl Esau Rebece: „Věz, za podvod, že Jakob žehnán dřív tvé za pomoci, můj hněv jej zabije i jeho rod, a přijdou dnové smutku mému otci!“

Tu Jakob z domu prch', v poušť k Haran šel a od mdloby a od žízně a hladu pln strachu před Esauem skrýt se chtěl v skal rozvalinách, slunce po západu.

Pod hlavu kámen omšený si dal a na fíkových zavátých sem listech noc první požehnaný psanec spal a ve snu divný zjev v těch viděl místech.

Zřel zlatý žebřík zabořený v zem čnít vrcholem až nebes do azuru, a po něm v záři anděl s andělem níž z oblak stoupali a zase vzhůru.

A nad anděly Hospodin stál sám; byl slunce jasnější a mluvil k němu: „Tu zemi, na níž spal's, ti všecku dám a pokolení tvému veškerému.

To bude veliké jak země prach, jak hvězdy na nebi, jak písek v moři a silné jako bouře na horách a jako žár, jímž nitro slunce hoří.

Leč oltář zbuduj mně, kde slib mi dáš, že mimo mne ti Hospodina není, pak věz, že navždy ochráncem mě máš i mstitelem pro všecka pokolení!“

A Jakob procitl. „Ký divný sen, strach na duši mi klove jako káně, nic není tu; zřím skalné stráně jen a poušť a poušť, a přec tu domov Páně.“

I zvedl kámen, na němž takto snil – skal podhlavnici v písku hrubém loži – a vrchem olej olivy naň vlil a místo v poušti Béthel zval: dům boží.

A Pánu oltář vyzdvih' v skalách těch a modlil se, až soumrakem se tmělo, a když byl skončil, z hor a slují všech – slyš, jaký zázrak! – hlasné amen znělo.

A znělo ze všech stran to zas a zas, jak moře měl by Jakob vůkol sebe; jak v národy by rostl na úžas ves písek pouště té i hvězdy nebe.

Jak v lidstvo měnil by se země prach a dálné lesy v dálná pokolení, a znova Jakoba jal hrůzy strach, když pohleděl, že nikdo vůkol není.

Leč před ním anděla stál bílý zjev a děl: „To amen, jež jsi slyšel právě, tvých volala všech pokolení krev, jež napřed oživil Pán k svojí slávě.

To budoucích je tajných světů lid i ti, jež Bůh vzal ve svou říši hvězdnou, on září svou dob příštích jasní svit i minulosti temnou hloubkou bezdnou.

A trysku věčně prchajících let směr napřed určený jest jeho dílem, jen jemu sloužit bude s nebem svět, on všeho žití vrcholem i cílem.

A každé místo, kde jsi koli, věz, a každý strom a květ a každý kámen, kde duši svou jsi k němu zbožně vznes', jest jeho oltář, jeho chrám jest – amen.

Tak jiné uč a nejdi s pravdy cest, ať klamu požár jiný cíl ti zlatí, tak silný budeš, jako samum jest, a vítězně i s námi bojovati!“

A zmizel anděl – Jakob na tvář pad', zář nebes slunná polévala stráně, a cítil jen, jak s nebes jasných lad na jeho leb se kladla ruka Páně.