Signorino, s tíží uvěříte,
s tíží uvěříte moje zdání:
zřel jsem moře, nebylo však mořem,
od Lagun až k Řecku bylo plání. –
Večer byl, a smutno na náměstí,
jenom měsíc hleděl matně dolů,
a my jsme se tiše procházeli,
já a vy, má signorino, spolu.
A já jsem vám vypravoval mnoho,
a vy jste tak divě na mne zřela,
že ten oheň vašich černých očí
v srdce se mi vedral jako střela.
Divně tak, jak čísti byste chtěla
horoucí a velké moje přání,
žíti s vámi šťastným, šťastným v lásce,
signorino zlatá, do skonání.
Vše jste četla – a pak čárným zrakem
na koně jste ohněm pohleděla,
co tam stojí u svatého Marka,28)
a ti slétli dolů jako střela.
Velela jste, na koně jsme sedli,
na jednoho vy, já na druhého,
a každý z nás, signorina zlatá,
ještě podál průvodce měl svého.
Na dvou druhých jechal žel a láska,
a my rychle jeli po té pláni,
letěli jsme letem orla šumným
bez rozmluvy – bez pohledu – stání.
Známé kraje – víte, kam jsme jeli?
spěchali jsme do mé vlasti, drahá,
ach, a co jsem nyní ve snu spatřil,
signoro, mé srdce mluvit váhá.
Nazpět zůstal jezdec nejbujnější,
tři jen s námi jeli ještě tady:
vy a já a žel můj, signorino; –
zmizela nám láska! – O té zrady! –