Sedmihlásek.

Sedmihlásku, lyro Vesny smavé, z duše vítám líbezný tvůj zjev; jistě že tě z ruky průsvitavé upustila lípy na větev,

srdcovými jež se listy zdobí, v kterých skryt nám jako zvučný dar hlasně zpíváš za sluneční doby vzpomínky svých v duši snících jar,

sedmihlásku! Krásný čas jsi volil, pěvče malý! Pohleď jen, strom v bujný žene květ, a světelné peřeje se valí

s nebes zlatých končin v mlžný svět; s plamenitou leží slunce září lásky žhoucí zemi na ňadrech, rozkoš zkvétá na sličné jí tváři,

k nebi stoupá vonný její vzdech. Sedmihlásku! Nuže zpívej, drahý, zpívej s chutí snivou touhu země po květech;

probuď krásu v jara obejmutí, v kuklách motýle a v růžích dech; rozkošných pěj písní řadu ladnou, všecka lidská až rozkvete krev,

a hynoucí pokolení zmladnou; kouzelnýť je hovorný tvůj zpěv, sedmihlásku! Já však tobě důvěrně a cele

rozbolené srdce otevírám – nejež jen to pérko na svém čele, nechciť tebe lapit, pouze žádám, bys, jenž tónů stupnici máš v duši,

vypěl pro nás nebe skvostný div, nežli žalost vnikne všeho tužší v naše ňadra, v srdce českých niv, sedmihlásku!

Nuže slyš! Strun sedm v zdroj tvých zpěvů pro potěchu lidu ukryl Bůh, sedm barev zžeh’ též v duhy zjevu, blankytný jež ozdobila luh,

po světa když potopě a víru od země výš k nebi onen skvost – od člověka k sobě – známkou smíru divukrásně sklenul jako most,

sedmihlásku! Učiň po něm, pěvče! V zbožném pění s prosbou o sílu se v nebe nes; Bůh co konal k hněvu usmíření,

pro nás, pro vlast drahou konej dnes; v ňadrech všech, v nichž dravce perutěmi krouží svárů ustavičný vír, duhu vypěj, aby v rodné zemi

navždy zářil zlatý smír a mír, sedmihlásku!