Samá pevnost kolem, hradby samé,
a co mimo, dálný pustý břeh!
To že síla? Málomocný klame!
To že titan? Snad, leč v okovech!
Tisíce těch jícnů skrytých v zemi,
tisíce těch proluk v mocných zdech,
myšlenka můž zbořit perutěmi,
jeden vzdorný výkřik, jeden vzdech!
Hradba lidstvu blaha nepřinese
ani lodí ocelový pás,
jako mušky v rozbujeném vřese
volným krokem rozdrtí je čas!
Marný řev těch smrt metnoucích kovů,
jinou zbraň chce strážný lidstva duch:
naostřenou žabku sadařovu,
pevný rýč a přikalený pluh!