Z mlh Sebastopol vystupuje sivý,
jak v hlavě šedé báby mládí sen,
řad sloupů u výš trčí z horské nivy:
chrám o božství a krásu oloupen.
Jak toužím památky zřít toho města,
jak hořím shlédnout výšin kyprý sad,
kam dřív než vodní lákala mě cesta,
mou duši nesly písně luzných vnad.
To velikých dvou srdcí byly vzkazy,
dvou myslí krásou vzňatých božský vid,
jež k výším nebes jiným cestu razí
a sobě v žalu věčný nepoklid.
Nuž z lodi ven! Leč nechci shlédnout klíče
snad k Pontu oblastem za války dnův,
stop Puškina chci zřít a Mickieviče,
dvou nesmrtelných lidstva prorokův.
A nechci lodi znát, jež směle topí
svá ocelová ňadra ve vod tlum,
leč zlíbat chci těch věštcův zlaté stopy
a slyšet nad hlavou jich křídel šum.