Jdu lesem samoten, stesk myšlenky rve v lebce,
noc spěchá stále blíž i v duši roste noc,
dub s hrudí kamennou svůj dávný žal mi šepce
a domlouvá: Jen vzdor, vzdor vezmi na pomoc.
Pryč, vyrvi stesku blín, než rozkvete ti v duši,
jím mraky strašidel krev otráví ti jen,
klam krásy jiným nech, jen v činu tebe ruší,
sic nikdy nesvitne v tvých ňadrech jasný den.
Nech poesie říš, v ní není skutečnosti,
nech volně nésti se svých vášni smělým letem,
na světě prchá vše před času divou zlostí.
Ty pláčeš slzami a růže rudým květem.
A dál tak domlouval a snětí v hlavu bil mi,
až hněviv prchl jsem, můj stesk se změnil v žal,
a mezi červánky v jas skropenými jilmy,
jež v sny mi zpívaly, svůj stesk jsem vyplakal.