SAVONAROLA.

– ,Nuž odvolej! Tak svatý otec káže, ,a pro trest do Říma jdi spěšně sám!‘ – „Nač odvolat, co Krista s námi váže, co páně zjevením, co pravdou – mám.

Je církev chora, nemocna je tuze, vše plno podvodů, vše klamů směs, je jiná k signorii, jiná k luze, až vše se zhroutí zítra nebo dnes.

Jsme všichni stejni, před Bohem jsme rovni, jsme všickni do jednoho jeho host, ať papež to, ať mnichové jsou skrovní, jeť z darů jeho všemu stejně dost.

Leč církev stále víc a více stůně, loď její zmítána je tam a sem, a není vůdce, kdo by z běsné tůně byl bezpečným jí vůdcem, lodníkem.

Kdo vůdci jsou, těch duše plouží křídla, když k svému tvůrci měla by se vznést, lid ze zlatého touží píti zřídla a na boháče sbalují svou pěst.

Nás pekel zbavil Kristus svojí smrtí a věčný život našim duším dal, co mohou různých útrap draví chrti? Všem Kristus těžká pouta duše sňal.

Ta církev peklem straší vzdorných duší a věčným ohněm chudým na podiv, ať k žití radš jej v lásce k bratřím vzruší, by z pozemských se vesel těšil niv.

Ty rány, jež jste Bohu Kristu dali, jsou hroznější, než ony, jež měl dřív, vy božské oči jste mu vypíchali, když na vše zřel, je v lásce přimhouřiv.

Vy na svět vyšli jste jak lišky z léči, na bratra se zbraní jak pomsty kat, a vašich knížat tvrdou, planou řečí měl zastrašen a povalen být brat.

Či nevíte, že chuďas též má duši, a stejnou v sobě jako každý kněz, že do ní červa, jenž ji tajně ruší, nepřítel Páně, lstivý ďábel snes’?

Milujte lid, jeť bratr roven bratu a rovný, biskupem je žebrák – mnich, jen s rozdílem, že procházeje chatu má pytel vzad a biskup zpředu břich.

V těch stejnost lidí je a stejnost stavů, v tom Spasitelův nejkrásnější zjev, nač nad vše vyvýšenou jednu hlavu? Jen v stejnosti je mír, v němž hyne hněv!“

– ,Už, mnichu, dost! Tvá slova lid jen bouří, ne církev jen, i kníže chystá trest, a nad kacířem oka nezamhouří. Lorenzo z Medici též hněviv jest.‘

– „Lorenzo hříšník též, an poutá volné, ač ví, že člověk, nebes zemský host, po smlouvě s Jesu Kristem obapolné pout pekelných i lidských navždy prost.

Lid má být volný, radovat se z žití, jak zákon Páně lidem káže všem, leč u vás církve kněz klam v srdci nítí: Věř, co chcem my, sic nejsi křesťanem!

Kadidlo k volnosti nic nezpomáhá, ni okázalý při obřadech zpěv, ni zpověď, ke které mnich hříšné tahá a tělo Páně dává jim a krev.

Bůh svobody, on lidstvo štěstím daří, on věčná Láska jest, on otcem všem, leč kdo se s bratry pro obřady sváří, jest podvodníkem, lhářem, despotem.

A myslíte, vy duše zaslepenci, že despota můž lidstvo milovat? Ať zdobí umění se všemi věnci, je bez svobody, rab jen, plný lat.

A člověk vždy jest mrtev ve svém nitru, když není zevně živ a svoboden, já vedl bratry k štěstí, k žití jitru, by v radostech snil žití krátký sen.

To není klam, nic neodvolám! Dosti, rád život položím; ať jásá Řím, vstříc Bohu jdu, kde Kristus věrné hostí!“ – A šel, až ohně zadusil jej dým.