Naděje, touhy,
všecko, co měl,
klam bylo pouhý...
Do noci bděl.
Ženu i děti,
vrch jeho zdob –
ach, štěstí letí –
odňal mu hrob.
Srdce to rvalo,
zúpěla hruď.
„Stalo se, stalo,
dožito buď!“
Co byl hlas s výše,
co mu byl lid?
z otravy číše
blýskl mu klid. –
Do půl moh' píti,
od půl ji zvrt...
Co je to žití?
Co je to smrt?