Oliva bujná na břehu
do tichých vln se dívá
a chvěje listem zeleným
a starou hlavou kývá. –
Dva lidé tady zasedli
za dobu krásnou jarní,
kdy srdce plno zázraků
se svými skvosty marní.
Jich srdce čistá, čistá tak
jak lazur na jezeře,
jich láska jasná nad slunce,
když v ranní pouť se béře.
Přec rozjíti se museli
a žijou různé žití,
jen na strom někdy myslejí
a času vlnobití.
Jen oliva jich lásku zná,
až ona žití zbude,
kdo o lásce těch lidí dvou,
kdo potom vědět bude?