Pln těžkých dum sám Šalamoun dlí v síni; skráň pyšně sklenutou mu mraky stíní; kam okem zří, hrob temný všude zeje; hruď zdouvá se a bledý ret se chvěje:
„Vše marno jest! Zda na pozemské pouti slul šťastným kdo, či šťastným bude slouti; co platna mi zář komnat na Sionu, když v moři temna, v hloubce záhad tonu!
Nač věhlasu mě zovou dálným mořem, když, mřít že musím, plní duši hořem? Jeť lože mé jen žití smrtnou truhlou a rakev ložem pro mrtvolu stuhlou.
Nač pochlebníků hovoří mi horda: „Jsi moudřejší než Etlian, Heman, Dorda i Chalkol, synové ti Maholovi, když smrti nezastraším svými slovy?
Nač dům ten stkvostný stavím Hospodinu, když vím, že přec ho nesmířím a zhynu; chrám přečká mne; jeť z mramoru a žuly, já v prach a troud však rozpadnu se v důli.
Co zrobeno je mojí rukou časnou, to potrvá, leč oči moje zhasnou; i cedr bude stát mých sluha prací, a mne – mne smrt jak samum palmu skácí.
Nač otroků mne obsluhují davy, když kamo pozírám, vše „umřeš“ praví, a nač květ žen a děv mi v zemi vzrůstá, když vím, že sesinají jejich ústa!
Nač vládci poplatní mi dary nosí, když k věčné svěžesti hruď nemá rosy, a proč že tam a zpět jdou karavany, když bez mládí jsou bedny jich i stany!
Nač stáda mám, nač velbloudů tlum mnohý, když smrtí jsem jim roveň přeubohý, a nač mi šedesáte tisíc koní, když klesnu nenadále jako oni!
Nač z Ailath s dary těžké lodi plynou, když zhynu též, jak všickni v světě hynou, a nač mi z Ofiru sta hřiven zlata, když hrad mne nezachrání ani chata!
Co náklad z Tharsis mi, co slonů zuby, když vím, že náhlý okamžik mne zhubí, a co mi loutny jsou a harfy steré, když prostřed veselí smrt vše nám bere!
Nač Mello mám, nač všecka města hradná, když ukryta v nich číhá smrt ta zrádná, a nač můj trůn, vším vykládaný skvostem, když na světě jen ubohým jsem hostem!
Nač poplaten mi Hiram, kníže Týru, když v duši není pokoje ni míru; nač vonná dřeva mi, nač pávy dává, když smrt mne všady strašit neustává!
Nač hrdý trůn můj ze slonové kosti, když ona vedle mne se na něm hostí; nač stupně cedrové, nač podnož zlatá, když vedle mé vždy její stojí pata!
Nač prsten můj, jímž volat mohu duchy, když smrt i život k mým jsou slovům hluchy; a nač mi pestré koberce a zdoby, když kudy jdu, jsou napořád jen hroby!
Nač všechen svět? Smrt všude má své sítě... Ó pryč, Ó pryč! Chci ku své Sulamitě; mé srdce divně chvěje se a buší – ať vlíbá štěstí pohádku v mou duši!
Chci v jejím objetí při písně zvuku na žití mír a smír dát všemu ruku, vždyť vím, že v proměně a smrti zmarné tkví život jen. – Vše ostatní jest marné!“
Cookies on Poetry Cove