Na zlatém trůnu Šalamoun se zvedl a děl: „Mě nudí věčné lidu soudy! Svou říš, jíž posud neznám, rád bych shledl!..“ A pán i sluha vsedli na velbloudy,
by projížděli hory, doly, města a napsali, co divem skytla cesta. Však dlouho nejeli; v den večer prvý pod palmou zřeli nahého s půl kmeta,
vlas řídký měl a zkosmatělé brvy. – „Jak stár jsi, mluv,“ děl král. – „Aj, k čemu léta má člověk počítat, ať rab, ať kníže? že mnoho jich, mých údů svědčí tíže.“
„Kdo jsi však, sděl!“ – „Tvor bídný, vzácný pane, jenž lidstva po účelu marně bádá; rád zvěděl bych, čím na konec se stane, v čem kořen má, več ducha věčnost vzkládá,
kde cíl, kam myslí doletět se snaží, co dosáhnout chce srdcem a co paží.“ „Nuž, odkud jsi?“ – „Jsem přímo z toho světa.“ – „A kde tvá chýš?“ „Kde umdlen odpočinu.“ –
„Tož vystav ji, sic po tobě je veta, až Samum přiletí.“ – „Jak jsem, tak zhynu! Vše marno jest; cíl jeden máme všicci – Ty nevěříš? Mám více ještě říci?
Když kameny jsem snášel, děti skály, bych stavěl chýš, tak zavzdychaly z hloubi: ,My z hrobů jsme, jež lidé rozkotali. Zda šťasten jest, kdo námi chýš svou vroubí?
my skryly v mohylách už mnohé žití, přej klidu nám, sám toužíš-li ho míti!' A když jsem hlínu bral, bych vázal kámen, tak úpěla, že sklíčen byl jsem strachem:
,Ó bláhový, jak bědný jsi a zmámen, že béřeš k stavbě hlínu s lidským prachem! Co odnášíš, je všecko z mrtvých říše... I nechal jsem, co započato spíše.
A šel jsem k oase, kde palmy stály, bych uťal je a kryta byla chata, leč šuměly:,My mrtvol krev jsme ssály, když rozkacený brat zde vraždil brata –
a námi toužíš podepřít svou střechu? což nebojíš se v noci našich vzdechů?' A šel jsem k potoku, bych jeho proudem jíl rozmísil, leč zaslechl jsem znovu:
,Ó člověče, jak podivným jsi bloudem! Já zrodil jsem se v taji na hřbitovu, a byliny, jež k žití máš i k zdobě, ty všecky rostou na velikém hrobě. –
A kam jsem zřel, k mé úzkosti a bolu vše volalo:,Smrt zevšad číhá na tě!..‘ Jsme rovni si; ty slávy na vrcholu, já v písku u cesty i otrok v chatě;
dnes hrstkou troudu na tvůrcově dlani, a zítra roznese nás bouře maní.“ Kmet usmál se, král dlouho stál naň patře, pak vzdychl z hluboka a sklonil hlavu.
„Jsem židů král, tys rab... jsme rovni, bratře! Vše marno jest!“... Dál spěchal první z davu a strnul, žas', ač velbloud kráčel zticha, jak země pod nohama jeho vzdychá.
Cookies on Poetry Cove