Kdo zatratí ty chvějící se zvuky,
jež v teskný soulad náhle zvučí zas,
když bílý anděl květem svojí ruky
strun duše dotkne se, jež spadly v nás?
Když liliovým zjevem víly stoupá
z hvězd píseň tichá v temný ňader hrob,
a mysl dumnou labutí se koupá
ve zlatém zdroji prchlých štěstí dob?
Mně v duši tak, jak večer dítku bývá,
když chorou hlavu skládá v matčin klín,
jak ptáku jest, jenž v jarní noci zpívá –
a s puklým srdcem padá v keře stín.