S bohem!

Jdi, s bohem buď; tvých pohádek směs šedá ni jediný vzkaz matčin zpět mi nedá, jež soucitně když rtů se tkla jen v letu, vír ve mně vyvolala květných světů.

Jdi, s bohem buď, mě nazpět nepřivodí rej klamných slov, jež v srdci se ti rodí, toť bubliny, jež z touhy tvé se linou a v slunci blyští se a mžikem hynou.

Jdi, s bohem buď, mne znova neutěsná ta vnad tvých rozbujených štědrá vesna, jež, na co s žhavým políbením padne, už nezkvete a kvete-li, v ráz vadne.

Jdi, s bohem buď, mně cit tvůj nenahradí těch bílých růží ubitého mládí, jak bludička on v třasavisku skáče; já zabloudil a srdce moje pláče. –

Jdi, s bohem buď, mou duši neomámí ten přízrak kvetoucí kdys mezi námi; znik’, zahynul jak oblačný zjev v poušti, jak pták v hruď postřelený v lesa houští.

Jdi, s bohem buď, jdi, mne už nenavnadí tvých černých vlasů lesklá úpleť hadí, již ondy kol mé náručí jsi vila, by v chvění z objetí tě nepustila.

Jdi, s bohem buď, už znova neukove tvých očí žár mé duši hroty nové, bych proboden a přibit jimi všemi mřel mezi nebem na kříži a zemi.

Jdi, s bohem buď, jdi, mne už neovane dech sladce omamný tvé lásky plané, dost růží těch, jež nesla jsi mi v klínu, vždyť pylem do nich nasypalas z blínu.

Jdi, s bohem buď, jdi, mne už neoklame lesk svůdných slov, jenž v prismu lži se láme; má duše ví a srdce dobře cítí, že smírná duha z nich mi nezasvítí.

Jdi, s bohem buď, mne znova neusmíří ten bakchanal, v němž žhavá krev tvá hýří, on v soumraku mi do ňader lil žáry, leč ráno tkvěly v nich tvé vášně spáry.

Jdi, s bohem buď, mé srdce nezabloudí vnad v květnici, kam lepost tvá mne loudí, jen vonnou smrt bych získal místo líku, jak bělásek, jenž zaspal v náprstníku.