Za svítání po průhoně
nutí vozka mladé koně
v ručí skok a v ručí let;
ve vozíku na sedadle,
milá jako kvítí zvadlé,
milý jako zvadlý snět.
Nad krajem se rozednívá,
milá k lesu zpět se dívá,
kolem všude černý mrak;
psa, jenž obskakuje kola,
marně lesní domů volá,
štěká, nechce nikterak.
Milá, rosy plné oči,
bílým šátkem k lesu točí,
srdce samý žal a ston;
přes paseky, nivy, luka,
dojemně, že srdce puká,
jitřní píseň zpívá zvon.
„Vy, v té vísky domku mnohém,
buďte tady s Pánembohem!
svého srdce těžkých ztrát
neoželím do skonání;
všecko, i ten kámen strání,
líbám na stotisíckrát!
Ať mě kam chce osud žene,
k vám, vy kraje zamlžené,
aspoň ve snu přijdu zpět;
kdo pak v duši zapomíná
první lásky číše vína,
když je všecko zář a květ?!“