Za večera s horských strání do nížin se hnala bouř; bylo dávno po klekání, haslo veských krbů plání,
k zemi niž se snášel kouř. Od severu hnal se příval, za ním hromů temný ruch; v statku lid už odpočíval,
pod kolnou, kde vůz vždy býval, s rýčem jal se mluvit pluh. „Viď,“ děl rýč, „můj brachu milý, stáváme zde drahně chvil;
roboty nás uhladily, když jsme otcův půdu ryly... Víš-li pak, čím já dřív byl? Kopím jsem byl dozajista,
statná třímala mne páž, v boji jsem se nehnul s místa, na „Škaredém“ pánů tři sta když pobila selská stráž!
Na Vítkově, blíže Prahy, velký měl jsem hodokvas! Nepřátelé ztekli svahy, leč my padli na ty vrahy
tak, že prchli s hanbou zas. Na lipanském smrtném loži – tenkrát byl jsem, ostrý hrot – v pravo v levo, blesky boží,
bodal v plát jsem z kovu, z koží, pana Bořka zrádných rot! A južjuž jsme vítězili, zlý však obrat přišel přec –
zatrať Bůh tu děsnou chvíli – voj potrojný v jeden slili Bořek, Chval a Krchlebec. Padli jsme; pro boj těch časů
není bratře dosti slov, podlehli jsme! V bědnou chvíli naši chasu utratili a nás v starý vrhli kov.
Nyní bídně ležím stranou, neryju-li napořád půdu tebou nezoranou... a čím tys byl?“ – „Co ti hanou,
pýchou mi, jsem pluhem rád! Též o sobě něco povím: Zlou jsem práci konal kdys, teď si aspoň v zimě hovím –
byl jsem plátem ocelovým, do kterého bušil tys! Teď mě na pluh upravili, abych kypřil veský lán;
kdo nás našli, šťastni byli! Vidíš, rýči, druhu milý, nám i jim teď mír je dán. Ty, již s námi zápolili
v boji, dávno skryl už rov, a kdo po nich ještě zbyli, do té vsi se utulili pod doškový chaty krov.
Hospodář náš z té je sněti, jíž byl zbraní cep a kýr, hospodyně – časy letí – po přeslici snítka z dětí,
jež zanechal bohatýr. Hle, jak divně zahrává si s lidmi nevyzpytný los; pramáť perly pletla v kštici,
vnučka pansky jemných lící nosí šátek na pokos. Praděd kopím hnětl dlaně, otkou vnuk – tak běží svět! –
onen v šišák skrýval skráně, ten vydrovkou lebku chráně vnoučkům v kytku váže květ! Líp o rodnou dbají zemi,
nežli otcův svár a hněv, a my též; vždyť ručejemi, co jich bylo v Čechách, všemi tekla pouze rodná krev!
Zloba-li však bude v blízku, hospodář náš v pravý čas, aby chránil svoji vísku, mne i tebe na ohnisku
v prvý tvar dá překout zas! Dobrou noc!..“ A v rozhovoru ztichli oba rýč i pluh. Vůkol vše jak po vymření...
Ach bratrských vášní vření a zlých bojů chraň nás Bůh!
Cookies on Poetry Cove